RE: Můj kamarád imbecil
You are viewing a single comment's thread:
U nás v bývalé práci byl zaměstnán jistý Davídek. Tak trochu asi poloviční daun. Dělal pomocné práce. Přines, podej, podrž. Něco podobného jak píšeš ty. Rozumu moc nepobral, sílu ale taky měl, jak píšeš. Chudý duchem, ale hodný a poctivý. Vždy rád pomohl a rád byl užitečný. Práci vždy udělal jak nejlépe dokázal.
Mouše by snad neublížil. Vždy se jevil, že má dobrou náladu. Usměvavý.
Kolikrát jsem si říkal. Že mi ostatní jsme vlastně divní. Plní ústrků, falše, závisti a jiných lidských vlastností, které zdá se Davidovi byli cizí. A říkal jsem si proč svět není víc "chudý duchem".
0
0
0.000
Co je to štěstí? Pocit. Nezáleží, kdo ho má a proč. Taky se mi něco vybavilo.
!WINE
Kdysi taťka ukazoval ve městě Toníčka. Občas jsem ho pak ve městě potkával. Poněkud obézní, ale vždy slušně oblečený muž s dobráckým úsměvem, sám si něco polohlasně pro sebe povídal. Otec ho poznal jako student na lékařské fakultě. Docent ho tam vodil na ukázku, jak se dá dauník doma dobře vychovat. Toníček mluvíval jako kniha. Otcovu spolužákovi Dolinovi říkával: "Pane Dolina, vy jste byl zřízenec a nyní studujete medicínu. Já bych též chtěl studovati medicínu." Když jeho maminka odjela do lázní, upíchla ho do černovické léčebny. Tam ve své naivitě práskl na primářku (před ní), že jí maminka za umístění Toníčka dala všimné. Primářka se před ostatními bránila, že to není pravda. Toníček se durdil: "A je to pravda. Maminka mi to říkala a maminka nikdy nelže." Takovou ostudu udělal prosťáček primářce před kolektivem.